Poklidný průlet Motáků údolím železniční magistrály

Sobotního rána ovíval chladný jiterní vítr dřevěnou konstrukci skautské klubovny, v níž se pomalu ze svého krátkého spánku probouzeli členové neoficiální roverské skupiny Motáci. Je překvapivé, jak se vibrace z telefonu dokážou šířit materiály. Budík vrnící na opodál stojícím stole působil intenzivním hlukem, jako by v podlaze klubovny byly zabudovány lodní motory. S dunící hlavou, ležíc na podlaze, jsem se tiše podivoval nad tímto fenoménem. Další mobil se přidal do vrnícího rytmu a vytvářel tak podivuhodnou rezonující symfonii. Myšlenky byly přetnuty načertěným Honzíkem, který už na dunící dřevěné podlaze nevydržel ležet a zdroj vibrací utnul a odnesl pod polštář Vykagovi pospávajícímu v hlavní klubovně. Je pravda, že po bouřlivé večerní oddílové radě a následném brzkém ranním vstávání málokdo ocení tyto zvláštnosti lidského bytí.

Rychlostí šneka lezoucího přes silnici jsme se vypakovali a v rychlosti opustili klubovnu, spěchajíce na vlak. O chlup z kňoura jsme stihli spoj a uháněli směr Rudoltice. Doprovázelo nás vycházející slunce, které svými hřejivými paprsky hladilo naše tváře a vytvářelo stíny okolo vrásek. Po příjezdu následovalo 40 minut klidu v čekárně při vyčkávání na spoj směřující do Hoštejna. S plynoucím časem potichu přicházela únava, která se snažila tajně vplížit do naší mysli. Každé padnutí víček se zpomalovalo a sladký pocit představy spánku zaplňoval tělo i ducha. Mysl začal zahalovat pocit paradoxní insomnie. Čas i prostor se slévaly v jedno a člověk si začal uvědomovat maličkost jedince v nekonečné bezútěšnosti vesmíru… Avšak někteří jedinci, Vykago, dokázali udržovat velice živoucího ducha ve vzduchu, tudíž tentokrát únava prohrála svůj nelítostný souboj a zanechala zbrojení na jindy. Železná rosa na kolejích přibručela a my se nalodili. Cestou nás míjela jedna zastávka za druhou. Nazelenalé planiny pokryté zlatým nádechem Hvězdy občas vystřídalo chladné srdce hory vyzařující i skrze tmu svůj chlad a tvrdost. Výrazný ostroh obklopený obyvateli Hoštejna dal najevo, že před námi leží cílová stanice.

Syčení hydrauliky, zvuk píšťaly oznamující odjezd vlaku a jemná vůně opodál nařezaného dřeva. Úsměv paní se psem, namrzlá bahnitá kaluž s příjemným křupnutím při došlápnutí a barák na vodstřel, z jehož stínu vystupuje nehezká historie. Hluboký nádech, nasát atmosféru a vyrážíme. Pokud jste mladý muž, tak víte, že nemůžete nechat jen tak opodál stát dům hrůzy a nenavštívit ho. Vymlácené místnosti, staré účetní knihy poházené po zemi a botičky, které dávno opustily své majitele. Smrad a hnus mísící se s pocity nejistoty a žalu. Čas opustit zvadlé místo a vyrazit za světem dýchajícím, za světem krásným. Pája – kňour, ano, je mi teď úplně jasné, Pavliku, že si v hlavě říkáš: “Danouši, já tě uškrtím“, ehm, zpátky k věci, Pája se podíval do turistické mapy zkušeného chodce Tlampače a určil trasu, kudy půjdeme.

Na otevřené ploše cyklostezky pralo slunce plnou intenzitou do černého asfaltu a vytvářelo jas silný jako zábleskový granát zásahové jednotky. Cyklisté nikde, chodci nikde, zato aut jak na Václaváku. Poznámka pro příště – do povinné výbavy na výpravu přibalit železné ježky. Ze spadaného listí se odpařovala pára, v níž se paprsky slunce ukazovaly v plné kráse. Mnohdy tyto “doutnající“ hromádky připomínaly hobití vesničky se starci pokuřujícími dolanské listí. Cesta údolím byla lemována železnicí a burácející řekou. V srdcích mnohých se probouzela chuť proplouvat dravou vlnící se řekou, míjet obtékané čnící balvany a smát se tak smrti do tváře. Podél trasy jsme potkali mnoho zajímavých míst. Například workout hřiště. Místo, které mění obyčejné lidi v orangutany. Zatímco jedni rozhazovali své končetiny po železné konstrukci, druzí zadumáni stáli opodál, bloumajíce nad otázkami smyslu života. Ale asi spíš nad otázkami stylu – kdy se Tlampačovi rozpářou gatě, spadne nebo nespadne ten chápan Vykago, anebo není Péťa náhodou další herec Spider-Mana? Opustili jsme toto místo a vyrazili dále.

Neušli jsme moc daleko a narazili jsme na podivuhodné místo. Chladná, vysoká, vlhká, ukloněná, mechem obrostlá zeď. I přes fakt, že nás nezdobila Davidova hvězda, rozhodli jsme se zeď zdolat. Malé škvíry na úchyt a kluzká místa výrazně ztěžovala výstup. Někteří dosáhli úspěšně druhého bloku, někteří se rozhlédli po okolí a zdravili své bratry, jiní nalezli ve zdi skryté dary. Znáte ten pocit, když někam vylezete a zjistíte, že nemůžete slézt dolů ani pokračovat nahoru? Tak já se tak nějak šprajcnul na železné traverze, ale díky síle bratrství (a síle Péťova bicáku), jsem se dostal na druhou stranu. Okolní svahy byly velice příkré. Někteří za své slézání málem zaplatili nejednou natrhlou nohavicí. Po tomto stěnolezeckém dobrodružství zůstala má městská džíska zakydaná mechem. Ale klid. To je čistá špína.

Netrvalo dlouho a před námi se otevřel most přes řeku Kwai, který nabídnul prostor pro kaskadérské kousky a pěkné fotografie. Maminky, raději zavřete oči a tyto fotky přeskočte. Ovšem fotku pózujícího Páji si klidně prohlédněte, protože působí klidně a usedle. Následovala návštěva železničního skanzenu na opuštěném tělese dráhy. Zdáli čerstvě natřená, zblízka časem prorezlá, mnoha lidmi spatřená, vedoucími prolezlá. Lokomotiva. Staré parní monstrum odpočívající vedle dráhy svých mladších kolegů. Hromada poctivého železa, staré zatuhlé páky, prorezlé díry vytvořené zubem času a různé úkryty kam je možné vlézt. Historický kousek, který nabádá k představám divokého západu či časům, kdy se krajinou hnal hustý kouř, který svými jiskrami mnohdy zapaloval suché trávy ležící u železnice. Po společné fotografii jsme putovali dále a brzy naše kroky kráčely rajonem města Zábřeh. Potkali jsme parádní bike trať. Být tam opřená klidně skládačka nebo stará Ukrajina, tak jeden za druhým svištíme po trati.

Stoupali jsme do kopce, než jsme dorazili na vrchol, kde se pyšnila vyhlídka Humenec se skluzavkou. Viditelnost byla fantastická. Pod námi se rozlévalo město Zábřeh a v dáli hrdě postávaly Jeseníky se svým ocukrovaným Pradědem. Jako malí kluci jsme sjeli ze skluzavky a štrádovali si to do podniku “Stará sladovna“, kde jsme se parádně občerstvili a zahráli si karetní hru milostný dopis. S plnými pupky jsme sprintovali na nádraží. Stejně jako ráno, tak i odpoledne nezbýval čas koupit jízdenky na nádraží, proto jsme jako velká voda naletěli do vlaku, div jsme neporazili průvodčí.

Zpomalující se tep, příjemný posez a bručení vlaku. Míhající se krajina a slunce střídající stín. Velice příjemná kombinace. V Lukové jsme přesedali na autobus. Zní to jako snadná věc, ale proč mít snadný život. To je nuda. Přehlédli jsme zastávku u nádraží a směřovali ke kostelu. Už jen několik desítek metrů před námi byla zastávka autobusu. Zbývaly čtyři minuty do příjezdu autobusu. Zrada. Autobus se najednou vyloupnul ze zatáčky a proletěl bez zastavení kolem zastávky. Některé z nás naštěstí napadlo ukázat palec značící “stůj, chceme se nalodit“, nikoliv prst prostřední značící “jsi tu moc brzy, mizero“. Autobus zastavil u krajnice a dveře se otevřely. Jako květ vzejde a zvadne, tak i skautská výprava začíná a končí. Po příjezdu do Lanškrouna jsme se blažení rozplynuli jako pára nad hrncem.

Všechny fotky naleznete zde: https://danielkutak.rajce.idnes.cz/Vyprava_Hostejn_2022_-_Motaci/

Za neoficiální roverskou skupinu Motáci,

Danouš K.