39. oddíl R&R
Upozornění: 39. oddíl roverů a rangers DLONN už oficiálně neexistuje. Nicméně mnoho jeho bývalých členů působí v jiných oddílech – třeba jako vedoucí družin. Ale i tak se jednou za čas neformálně sejdou a popovídají si o tom, co nového jim život přinesl.
Za devatero horami a devatero řekami, v kraji, kde se stromy dotýkají nebe, ptáci tam každé ráno zpívají ty nejvroucnější modlitby a řeky skládají nádherné serenády, je jeden osamocený pařez a pod tím pařezem bydlí v noře zrzavý lišák.
Á, právě se probudil. Pomalu se šourá k řece, aby se napil osvěžující vody. Je sám a je mu smutno. Jeho život je jednotvárný, bez dobrodružství. Cítí, že léta ubíhají a on ještě nic nedokázal. Přitom je přece tak chytrý! „Vím, že na mě někde čeká veliké dobrodružství.“ Rychle se rozhodl a vydal se na cestu. Ani si neuvědomil, že za sebou nechává teplou noru a tiše bublající řeku se sladkou vodou.
Šel dlouho. Někdy pálilo slunce, jindy pršelo a lišák se třásl zimou. Tu přijde k louce, na které se pase urostlý srnec. „Co tu děláš?“ zeptal se lišák. „Odpočívám,“ zazněla odpověď, „jsem už dlouhou dobu na cestě, hledám dobrodružství. Rád bych dokázal něco velikého, ale dosud jsem neměl příležitost.“ Tak se srnec přidal k lišákovi. Oba uměli rychle běhat, takže jim teď cesta pěkně ubíhala.
Ale najednou… Co se děje? Málem se srazili se zajícem, malou myškou a veverkou, kteří jim nečekaně zkřížili cestu. „Uf, kam tak rychle?“ zeptali se lišák a zajíc najednou. „Hledáme dobrodružství,“ odpověděli zároveň srnec s myškou, „už nás nebaví jen tak se povalovat. Chceme něco dokázat!“ A tak si řekli, že poběží spolu. Ale kudy? Lišák a srnec chtěli jít vpravo, myška se zajícem a veverkou vlevo. Nakonec se vydali prostřední úzkou pěšinkou, která je zavedla k rybníku. Z vody vyskočila zelená žabka, a že se k nim přidá. Vtom se mezi stromy vynoří obrovská hnědá a malá pichlavá koule. A tam vzadu se žene něco divného a udýchaného. Medvěd, ježek a jezevec. Všichni volají: „Počkejte, počkejte na nás.“ Dali se tedy dohromady.
Teď už jim cesta neubíhala tak rychle jako předtím. Zajíc byl pořád vpředu a zlobil se, že musí na ostatní čekat. Veverka poskakovala z větve na větev a hledala ty největší šišky. Srnec neodolal svěží, zelené trávě, medvěd neustále nad něčím přemýšlel, myška byla neustále někde zahrabaná, jezevec funěl kdesi pod kopcem, žába prolezla kdejakou kaluž a lišák seděl na pařezu, vzpomínal na svoji teplou noru, na příjemný stín stromů a osvěžující vodu. Začínal pochybovat. Chce přece dokázat něco velikého, zažít dobrodružství, být užitečný. Proto si zavolal ostatní zvířátka a řekl jim. „Zvířátka, sami nenajdeme, co hledáme. Musíme se zeptat i ostatních.“ Rozběhli se tedy po lese. Zajíc uviděl motýla, jak poletuje z květu na květ. „Kde mám hledat dobrodružství? Jakou cenu a jaký smysl má život?“ zavolal na něj. „Život je jen samá radost a sluneční svit,“ odpověděl veselý motýl. Ježek potkal mravence: „Život je jen samá námaha a práce,“ řekl mravenec a táhl dál svoji těžkou kládu. „Já se celý život snažím doletět výš a výš,“ volal orel kroužící vysoko nad stromy.
Zvířátka se vydala znovu na cestu. Žádné z nich nechtělo být jako motýl, mravenec ani orel…
Až je jednou potkáte, určitě je poznáte. Během té dlouhé cesty se leccos změnilo. Zajíc se naučil čekat na ostatní, žába už neprolézá každou kaluž, veverka neběhá kdesi po větvích. Dokonce i jezevec už není všude poslední. Pomáhají si a společně zažila mnoho legrace a dobrodružství.
Možná jednou najdou to, co hledají. Nebo už to našla?
Roveři a rangers jsou kluci a holky od patnácti do šestadvaceti let. Prožívají nejen mnoho dobrodružství, legrace a nezapomenutelných okamžiků, ale snaží se dělat také něco pro ostatní a být užiteční. Společně hledají správnou cestu. „Skauting je dobrý návod.“
Ludmila Poláková – Lipo
