Výprava DLONNu na Mírovskou horu
Předpředposlední říjnový den si vyjel roverský kmen DLONN na výpravu. Tři roveři (já, Dominik, Tom a Tlampač) a dvě rangers (Monika a Ifča) přišli do klubovny v pátek večer dost brzo na to, aby stihli vyjít na vlak včas. Nejdřív jsme se totiž museli rozhodnout, jestli chceme vystoupit na Mírovskou horu alias Broad Peak (podle batohů Médi, mě a dalších nespočetných spokojených zákazníku firmy Loap, ty batohy mají stejné jméno jako nejnižší osmitisícovka) už večer a přespat na ní, nebo počkat do rána, odjet vlakem v pět hodin ráno a teprv pak vyjít. Někteří se tak báli nízkých nočních teplot, že ani nešli na výpravu, každopádně jednomyslně jsme se shodli na první drsnější variantě. 
Na to jsme se museli dobře připravit. Nabalili jsme nějaké další spacáky, vodu, UNO, deky a stan a vyšli na vlak. Ve vlaku nás obsloužil milý průvodčí a prodavač jízdenek. Měl na nás dost času, kromě jedné pasažérky a strojvůdce s námi nikdo jiný nejel, a to s tím strojvůdcem ještě není moc jisté.
V Hoštejně nás trochu zarazila řídká mlha a mírná zima. Byli jsme ale velmi dobře oblečeni, navíc mlha nebyla kvůli husté černé tmě vidět. Přišli jsme k prudkému zalesněnému svahu a šli stále výš a výš, až to vypadalo, že to výš nejde. Na vrcholu jsme ale ještě nebyli, je na něm vysílač. Trefili jsme k němu, i když jsme si nezměřili azimut červeného světýlka, které se postupně ztrácelo a objevovalo.
Na vrcholu pod telefonním vysílačem nás čekala velmi zajímavá zachovalá technická památka. Z korby starého nepojízdného vraku velkého nákladního automobilu značky Praga V3S vyrůstal vysílač. Do kabiny řidiče se vytřískanými okny a rezavými dveřmi dalo vlézt, střešní okénko jako poklop od tanku se dalo otevírat, sedačky chyběly, pedály se daly sešlapovat, řadící páka řadila, volant otáčel předními koly, nádrž byla prázdná, stěrače nestíraly, protože chyběly, světlomety byly rozbité a zrcátka ukradená. V místě, kde mělo být sedadlo spolujezdce, byla hluboká díra. Někdo se nejspíš pokoušel nastartovat bez klíče, pod volantem bylo klubko přeřezaných drátů. A málem bych zapomněl na blinkr. Blinkr chyběl. 
Když jsme si auto pořádně prohlédli za svitu čelovek a vyfotili se u něj, šli jsme si vybrat místo ke spaní. Nakonec po nedlouhém váhání jsme vybrali místo v lese. Postavili jsme jeden stan. Předtím jsme vybalili všechno oblečení z batohů a oblékli se do něj. Nebyl vůbec žádný problém si ho vzít z domu tolik, aby nám nebyla zima. Do batohu se vešlo a nebylo moc těžké.
Šli jsme spát. S teplým oblečením a dalším vybavením se noc dala bez problémů prospat. Horší to bylo s místem ve stanu, 7 spacáků a 4 dlonni se tam vešli těžko, ale zvládli jsme to. Tlampač spal venku pod celtou.
Ráno jsme vstali živí. Mně zima nebyla. Sbalili jsme se a vyrazili. Znovu jsme si prohlédli auto, znova se s ním fotili. Zjistili jsme, že motor se dá otevřít a že vypadá, jako by mu nic nechybělo. Ze střechy se nám otevřel překrásný výhled na Lázek a další kopce. Ještě v noci tam nebyl. Ještě jednou jsem si dřepl za volant, zatočil s ním, zařadil, zkoušel nastartovat, šlápl na plyn. Vtom se ozval hukot, jako by se pustila klimatizace. Zhrozil jsem se, že auto odjede, ale ono ne. To jenom hučí budka od vysílače.
Šli jsme do Lupěného na vlak. Nejdřív lesem stále na východ. Slunce ještě nebylo vysoko, obloha se modrala, z buků a javorů všude kolem opadávalo listí v pravidelných spirálách. Sbíhali a klouzali jsme ze dolů ze svahu, pozorovali krásně barevné stromy na protějších svazích (hnědá je taky barva), brodili se šustivým spadaným listím. Bylo tam nádherně, sluníčko pálilo. Potom jsme došli na cestu, obcházeli po ní kopec kolem členitých údolí, šli nahoru, dolů, doleva, doprava, míjeli posedy, krmelce, stromy, patníky uprostřed svahu hluboko pod okrajem cesty, šlapali po trávě postříbřené jinovatkou a obešli i jednu zmrzlou louži.
Do Lupěného na vlak jsme došli včas, stihli jsme vlak ve 13:01, zavzpomínali na liják před dvěma lety v té samé čekárně, které stále chybí přední stěna a dojedli poslední sušenky a čokolády. Výprava byla opět vydařená. Spát na podzim venku si příště klidně troufnem zas. Není to těžké. Teď už víme líp, jak na to.
Dominik
Tom - 29.10.2010, 39. oddíl R&R