P. Josef Kacálek – bratr Dikobraz
Životopis
P. Josef Kacálek se narodil 29. ledna 1922 ve Výprachticích, tehdejší okres Lanškroun, ve velmi chudé rodině. Byl jediným dítětem. Otec se vrátil z 1. světové války s narušeným zdravím. Často pro nemoc nemohl pracovat ve své malé nožířské dílně, kterou pak pro minimální výdělek udržovala v chodu matka. Vícekrát se pak v Josefově dětství též stěhovali, dvakrát i pro požár domu, kde bydleli. Střídavě tedy našli příbytek ve Výprachticích u matčiny matky, v Hnátnici, Jablonném nad Orlicí a v Ústí nad Orlicí, kde Josef začal chodit do obecné školy. 5. třídu však musel vychodit ve Výprachticích u babičky, protože otcův zdravotní stav se zhoršil natolik, že byl dlouhodobě hospitalizován a matka musela vydělávat. Do gymnázia v České Třebové opět dojížděl z Ústí nad Orlicí. Studovat mohl jen díky finanční pomoci četných matčiných sourozenců a různým přivyděláváním (např. jako šatnář v kavárně aj.). Maturoval v roce 1941, pak krátce pracoval v kartáčovně v Jablonném nad Orlicí, kde bydlel u příbuzných. Dělnický původ a rodinná chudoba ho vedla k tomu, aby přemýšlel o řešení sociálních otázek dělnické třídy. Při hledání pravdy došel ke křesťanství. Do semináře v Hradci Králové vstoupil v roce 1942, vysvěcen na kněze byl 29. 6. 1947. Otec zemřel na TBC v roce 1944. První kaplanské místo vykonával v Nové Pace (1947–1949). 
Zde pracoval mezi křesťanskou dělnickou mládeží (JOC). V roce 1948 a roce následném se dostal do rozporu se státní mocí, za rozšiřování oběžníků a pastýřských listů kardinála Josefa Berana. Nejprve byl odsouzen 28. 12. 1948 k podmínečnému trestu. 12. 9. 1949 – 12. 9. 1950 působil jako administrátor v Horní a Dolní Branné. V letech 1950–1959 se skrýval na samotě Zabylí u Poniklé, kde byl 29. 4. 1959 zatčen. 12.–13. 8. 1959 byl v Hradci Králové souzen a odsouzen k pěti letům vězení. 11. 5. 1960 byl propuštěn z věznice ve Valdicích na amnestii. Rehabilitován byl 19. 7. 1991 v Hradci Králové. Od propuštění do dubna 1968 vykonával manuální práce v cihelně a na pile. V dubnu 1968 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu duchovního povolání. Krátce působil v Dolním Újezdě u Chocně a od června 1968 do září 1993 byl administrátorem a později děkanem v Lanškrouně. Od října 1993 pak sloužil jako duchovní správce v Černožicích nad Labem.
V roce 1996 se vrátil do Lanškrouna, kde v roce 1997 oslavil své životní a kněžské jubileum. Téhož roku dne 27. 9. 1997 umírá.
Skautská činnost P. Josefa Kacálka
Skauting ho zaujal už jako malého chlapce. Byly mu blízké ideály úcty k životu, k přírodě, k člověku, k pravdě a čestnosti, také k pocitu odpovědnosti, k samostatné práci a životu pro druhého. Rodina ale byla příliš chudá, aby mohl vstoupit do oddílu, a také byl sám tělesně slabý.
Po válce, ještě během studia v semináři v Hradci Králové, se znovu mohl vrátit ke skautingu. Měl možnost seznámit se s vynikajícími skautskými činovníky, například s bratrem Martinovským a s vedoucí skautek Aničkou Moravcovou.
Absolvoval lesní školu v družině Dikobrazů a odtud si též odnesl své skautské jméno Dikobraz. Stal se vedoucím katolických oddílů v diecézi. Za jeho působení jich vzniklo 220.
Hned od začátku svého působení v Lanškrouně v červnu 1968 začal zde organizovat skautské oddíly chlapců a dívek se zdůrazněnou náboženskou výchovou. Tyto oddíly byly součástí obnoveného střediska Zubr a po dohodě dostaly označení 3. Jejich činnost byla nuceně ukončena v roce 1970.
Obnovení činnosti nastalo až v roce 1989. Bratr Dikobraz ani tehdy neváhal a osobním přesvědčováním získal pro skauting celou řadu vedoucích, kteří pak v průběhu následujících let pracovali u obnovených 3. oddílů.
V roce 1994 (4. 1.) právě z těchto oddílů vzniklo nové lanškrounské středisko Dikobraz. Volební sněm se konal 9. 2. 1994.
Ani v letech následujících, kdy již nepůsobil v Lanškrouně, na své oddíly nezapomněl a pokud mu to čas a zdraví dovolily, zajímal se o jejich práci a přijel se podívat i na jejich tábory.
Za svoji činnost obdržel jedno z nejvyšších skautských vyznamenání: Řád čestné lilie v trojlístku – stříbrný stupeň.
Není též bez zajímavosti, že v den jeho smrti přišlo rozhodnutí o jeho přijetí do čestného Svojsíkova oddílu.
Použitá literatura:
- Antonie Hofmanová (spolupráce Helena Králíková): Páter Fouk, (LAIWA – polygrafické centrum s.r.o. Plzeň 1995)
- Radim Dušek – Marie Macková: Osudy politických vězňů 1948–1989, (Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí 1996)